DO SANTIAGA DE COMPOSTELA

13 svíček srdcí - cesta do Santiaga de Compostela
13 svíček srdcí – cesta do Santiaga de Compostela

Předmluva
Rozhodnutí jít do Santiaga de Compostela nevyplynulo z přání. Nečetl jsem žádnou knihu týkající se této pouti, historie ji obestírající či informace o samotné cestě. Neviděl jsem ani žádný dokument, ve kterém by byla zachycena. Jen jsem zaslechl zmínku z vyprávění jednoho člověka. Pouze jsem toužil vyrazit někam na jih a projít pěšky Španělsko nebo Portugalsko. Měl jsem být „jen“ kluk fotografující momenty, na kameru natáčející zajímavé situace, pozorující život lidí a vůbec život jako takový, neživé věci anebo naopak věci, které ožívají. Měl jsem být vášnivým milencem dobrodružství a cestování a něžným snílkem, jenž je „pouze“ pozorovatelem“. Tím vším zapomenout na bolesti, které mě sužovaly. Možná jsem se rozhodl z popudu pohybu koleček osudu, která to prorokovala, anebo to prostě byla jen náhoda, v konkrétním čase a na určitém místě, ale něco se stalo. Protože kdyby ne, nebyl bych to já, jak mě znají blízcí a kamarádi. To bych pak také nenapsal tohle vyprávění. Nenafotil fotky, které sice nedosahují kvalit od fotografů profesionálů, nicméně shrnují vnímání cesty mnou, chlapem i klukem v jedné osobě. Také bych nezapálil svíčky za různé lidi. Ale předbíhám.

My tři kamarádi, Jana, Pavel a Tomáš, jsme vyrazili v létě 2012 stopem z Prahy na jih Francie. Cílem bylo v první etapě přejít pohoří Pyreneje, dále Navarru, Baskicko, Rioju až do Galicie. Pěšky Francouzskou poutní cestou do Santiaga de Compostela, takhle se to jeví jednoduše, ale není. Jana a Pavel měli v plánu projít celou trasu, já byl vzhledem k další předem připravené výpravě omezen časem a zamýšlel jsem pěšky ujít alespoň polovinu. Nebo spíše jsem si řekl, že půjdu se smečkou co nejdále, jak to půjde. Zbytek cesty jsem zamýšlel dojet vlakem či busem, potažmo dostopovat. Takhle ze začátku bylo obtížné odhadnout, kde se oddělíme, avšak počítal jsem s cestou dál za Burgos. Během výpravy jsem se snažil průběžně dokumentovat různé momenty fotkami, videi a také jsem si psal stručný deník. Někdy to bylo ztížené nečekanými situacemi, jako písečný prach, který mi zablokoval objektiv fotoaparátu, či v něm vybité baterie, zhoršené vizuální podmínky ze sálajícího sluníčka, ale také zdravotní komplikace (upoutáte pozornost, když fotíte a z pusy vám teče krev).

Jaký byl vlastně začátek.
Je dobré se alespoň částečně připravit na cestu. Jednak získat informace a rady od člověka, který již pouť absolvoval. Dále, pokud chcete během poutě nocovat pod širákem, a nemáte s tím žádné zkušenosti, zkuste si to párkrát na nečisto v rámci víkendového vandru někde v Čechách. Tak či tak, do Španělska berte stan s dobrou moskytiérou! Nepoužívejte plastovou láhev na vodu, ale třeba hliníkovou láhev, čutoru. Vezměte si sebou lékárničku se základním vybavením obsahujícím mnoho náplastí, obvinadel, mast na rány, desinfekci, paraleny a prášky na střevní obtíže (živočišné uhlí i endiaron) a proti žaludečním potížím. Klubko pevného provázku, nůž, kolíčky na prádlo, igelitové sáčky/tašky, šitíčko (které se v případě nouze dá uplatnit i na zašívání otevřených ran). Kompas/buzolu, aneb velmi nepostradatelná věc spolu s mapou. Fotíte-li, zásobu baterií (a budete-li přespávat v poutnických ubytovnách, vezměte si sebou i dobíječku včetně redukce). A mohl bych jmenovat další tipy.
Pokud jde o výbavu, já jsem si ji tak úplně neuhlídal a hmotnost skončila na nějakých 13 kg. No jo, malá plynová bomba na vaření, svíčky, náhradní oblečení, lékárnička, cyklistický spacák na léto, sandály a další nezbytné věci něco váží, ale brát si navíc 2 knihy a krabici s hrou Citadela, to na váze neubere, spíše naopak. Měl jsem však důvody. A partička Citadely na dobrou noc je skvělá společenská událost.

stopující Jana
stopující Jana

Vyrážíme.
Výpravu jsme začali 9. srpna 2012 v Praze a už cestou do stověžatého města se mi hlavou hnalo tolik myšlenek, představ, jak se to celé asi odehraje. Jak proběhnou následující týdny? Vlastně, ani jsem neměl jasnou vizi a bral jsem to jako dobrodružství a nové zážitky. Také jsem tak trochu věřil, že se vše vždycky nějak vyřeší.
Sešli jsme se na Andělovi a metrem hned zamířili na Zličín, kde jsme se ještě zastavili pro nějaké pečivo a jablka v obří příšeře nazývané nákupní centrum. Tak a teď už máme všechno. Ještě si zkontrolujeme popruhy, je-li stan dobře připnutý k zadku krosny a můžeme jít kus pěšky k výpadovce směr Plzeň. Zde náš dobrodružný stop začíná. Ano, cestovali jsme stopem, což je ve třech lidech šílené, asi si řeknete. Jelikož je to nejlevnější způsob dopravy a zajímaly nás praktické zkušenosti po stránce sociálně-komunikační, rozhodli jsme se takhle. Aneb vize: poznávat lidi a popovídat si.
Nestáli jsme u okraje silnice moc dlouho a už nám zastavil první člověk. Od pohledu správný chlapík. Byl upovídaný, pracoval pro církev, v minulosti coby ochranka v Parlamentu ČR, jak se svěřil. Padalo mnoho témat a i troška filosofie. Cesta ubíhala a už jsme vyskakovali u Plzně. Přišla řada na mě a vyzkoušel jsem si stopnout našeho dalšího dopravce. Štěstí se usmálo, zastavila nám mamina s 2 malými dětmi. Vyskočila z auta, chvíli něco montovala v zadní části vozu a v tom se z pětimístného auta stalo osmimístné. Jelo se na Zadov. Paní mířila za svým přítelem a působili jsme na ni důvěryhodně a sympaticky. Sama bývala stopařka (a jak jsme se v dalších částech stopu dozvídali, ostatní řidiči na tom byli podobně, čili troufám si říci, že odhadem 80 % z nich byli v daleké či nedávné minulosti stopaři). Dopověděla nám na téma „proč se nevdala a současný stav je pro ni plně vyhovující“ a už nás vysadila kus za přechodem, na německé straně. Po chvilce nám přibrzdil majitel firmy zabývající se prodejem stavebních materiálů. Oprášil jsem si němčinu ze školy, což bylo docela peklo (už kvůli slovní zásobě), a po vysvětlení kam míříme a co nás motivuje, začal mi povídat o současném stavu Německa, svůj názor na vývoj spolkové země Bayern po stránce ekonomické, společnosti, a k dvojsečným větrným elektrárnám, které vyrůstají na každém rohu. Hovořil a hovořil, já mu občas něco odpověděl či položil otázku k tématu. A tady nastal problém. Odvezl nás mimo z plánované trasy (chtěli jsme pořád směřovat na jihozápad, až k hranicím s Francií, dále přes Champagne, Lyon, Bordeaux,…) blíže k Norimberku. Zastavili jsme na odpočívadle, kde lišky dávají dobrou noc.

odpočívadlo před Norimberkem
odpočívadlo před Norimberkem

Nastalo první větší pozdržení. Varianta „odlet raketou“, která na odpočívadle stála, se zavrhl ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, že nikdo z nás ji neumí ovládat. Sranda byla, že tam stopovali další lidé, z různých míst světa. A tak jsme si popovídali s klukem vracejícím se z Holandska, párem vystřiženým jak z nějaké grotesky, upovídanými Ukrajinci a vše to doplňovala tichá sympatická slečna z Francie. Mezitím jsme si zašli na jídlo (které se platilo podle váhy) a prozkoumali předražené veřejné záchody s instalovanými elektronickými reklamami nad mušlemi. Opět se poštěstilo, když nám zastavila slečna směřující na jihozápad. Vlastně, měli jsme svého anděla, který nám pomáhal a vždy někdo zastavil. A Jana měla výborný čuch a věděla, že nám někdo zastaví. V jednom případě i dálniční policisté, kteří nám doporučili jiné stopovací místo. Ten den jsme přestupovali ještě jednou, do vozu chlápka vystřiženého jak z nějaké gangsterky. Díky němu jsme se posunuli o hodný kus dále o nějakých 200 km.
První noc jsme nocovali v blízkém hájku u německého dálničního uzlu. Následující den nás probudila Janča něco kolem 8 hodiny ranní. Po rychlé snídani jsme sbalili stan a krosny. Pokračovali jsme v cestě, nejdříve s hnědovláskou, jež nás vyhodila na odpočívadle poblíž města Carlshure. Doplnili jsme si vodu skrze mlčenlivého WC hlídače. Jen kývl, vzal všechny naše láhve, zmizel tak na 10 minut a poté se vrátil s lahvemi plnými. Další stop mířil na Mulhouse, před kterým nás přibral pár sportovců a krátce po poledni jsme překročili Rýn. Přejížděli jsme hranice s Francií a vzdálené pohoří se přibližovalo jak veliký drak chystající se nás sníst k večeři. Štafeta stopu pokračovala přes kluka Freda vracejícího se od přítelkyně ze Sarajeva a pak slečny s velikým hafanem, díky níž jsme se v ten samý den dostali až do Lyonu.

metro v Lyonu
metro v Lyonu
Sdílejte prosím, pokud se vám má tvorba líbí.
Share on Facebook
Facebook
12Share on Google+
Google+
0Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on LinkedIn
Linkedin