DO SANTIAGA DE COMPOSTELA

Katedrála bez srdce (20. srpna 2012)

Ha, tak tenhle den jsme začali pěkně z ostra, protože nás budíček ze spánku probral už v 5:30. Rozespale jsme si posbírali spacáky, přeskládali věci a seběhli do poutnické jídelny. Upřímně, chtělo to pomalejší rozjezd, ale snídaně zabírala a probrala nás. Za necelou hodinku jsme už odcházeli z města. Mé oči si nemohly pořád zvyknout na tolik světla, kolik se ho už takhle po ránu kolem nás rozlévalo.

loučení s Najerou
loučení s Najerou

Zároveň to byl určitý balzám. Jak jsme stoupali do kopců, tolik barev a odstínů. Vítal nás úsvit zabarvený do červena, díky železnému prvku.

cesta do kopců
cesta do kopců
východ slunce
východ slunce

A jak jsme pokračovali, dohonili jsme naše kamarády poutníky. Harmonikáře Andrzeje z Polska, kterého doprovázel Leonar. Jakmile nás Andrzej uviděl, už se chopil harmoniky a začal hrát píseň: „Holka modrooká, nesedávej u potoka…“. Po ní zahrál svou oblíbenou polskou lidovou. Když dohrál, na chvilku jsme se zapovídali. Nakonec jsme se zvěčnili na společné fotce. Jak si s odstupem času procházím fotky a vracím se ve vzpomínkách, ty momenty mi ožívají před očima. Jsou v mé paměti tak namalované, že zřetelně slyším Andrzejovu harmoniku i jeho hlas doprovázený Janiným smíchem.

s Andrzejem a Leonarem Javierem Rodriguezem Guzmanem
s Andrzejem a Leonarem Javierem Rodriguezem Guzmanem

Sluníčko se na chvíli schovalo, jakoby se dnes před námi stydělo anebo si chtělo prostě jen odpočinout. Přesto začalo být dusno jak v peci. Naše kroky se zkracovaly a dnešní cesta byla únavnější. Ne, že by byla těžší, než obvykle. Nicméně nahromaděná únava se občas projeví ve větší míře.

horko
horko
přestávka
přestávka
na cestě
na cestě

Před polednem jsme dorazili do jakési malé vsi tvořené novostavbami. Působili dost kýčovitě, jako některé nově vzniklé obce, které jsem viděl jižně od svého domova. Byly vklíněné s jakousi nepřirozeností a do téhle krajiny nepatřily. Dříve tu musely být políčka, olivovníky a keře agáve. Teď jen srovnaná rovina s bytovkami. Celé to působilo smutně, zvláště když jsme nenarazili na jediného člověka. Procházeli jsme liduprázdnou vesnicí.

prázdná vesnice
prázdná vesnice

Ale jak jsme se dostali na druhý konec vsi a pokročili dál, otevřel se nám krásný výhled na horizont.

horizont
horizont

Jana s Pavlem o něčem diskutovali, já se na chvíli oddělil, abych si označkoval své teritorium (skočil na malou) a porozhlédl po okolí. Blížili jsme se k malému městečku St. Domingo, ve kterém jsem chystal zanechat jednu ze svíček. V krosně jsem měl uschováno několik čajových svíček. Než jsem vyrazil na tuto výpravu, oslovilo mě několik lidí (blízcí, kamarádi či známí známých), jestli bych za každého z nich během cesty jednu nezapálil. Dostal jsem nápad. V mém životě je velice důležité číslo 13. Oslovilo mě 11 lidí, a když přidám další svíčku za mně blízkou partu lidí (Taverna) a třináctou coby přání za lepší budoucnost naší „civilizace“, bude to třináctka jako vyšitá. Čili, Tome, zapálíš 13 svíček, za 13 duší (O.K., dvě z duší by se daly charakterizovat jako celky více duší, ovšem všichni jsme nějak propojení).

možná japonská hruška Nashi
možná japonská hruška Nashi
St. Domingo de la Calzada
St. Domingo de la Calzada

A už jsme v St. Domingu. Městečko nebylo nejmenší, ale také ne větší než České Budějovice, alespoň takový jsem měl dojem. Přišli jsme k ubytovně, která se nám zatím na cestě jevila jako nejluxusnějším apartmánem. Hned při nahlašování jsem si prožil takovou malou zajímavou situaci. Abyste rozuměli, ubytování v albergues probíhá zhruba tak, že přijdete, ověříte si kapacitní dostupnost (jsou-li na ubytovně ještě nějaká volná místa), cenovou dostupnost (hledáte ideálně albergue s filozofií „co poutník dobrovolně věnuje“ a ne zařízení s poplatkem hotelového typu) a případně se ohlásíte. Dostanete razítko do svého poutnického pasu a na některých ubytovnách i vyplníte dotazník. Což byl případ zdejší. Údaje od nás přebíral starší pán, a když si zapisoval mé, zpozorněl. Zadíval se na mě a poté se mě opatrně zeptal v němčině, jestli neznám Nýrsko, Hartmanice a vůbec okolí Kašperských hor. Zarazil jsem se a odpověděl jsem, že ano, znám. Před pár lety jsme se s kamarády pohybovali na vandru po okolí Kašperských hor. Ten kraj jsem si hned zamiloval. Vytanuly mi v hlavě z toho léta živé obrázky. No a bylo to. Dali jsme se do řeči, z pána se vyklubal rodák z Nýrska, jehož rodiče byli Němci a nějaký čas tam žili. Po druhé světové válce se stěhovali a nakonec cestoval na jihozápad, až sem. Zůstal tu a začal pracovat ve zdejším albergue. Bylo to zvláštní. Seděl jsem stovky a stovky mil od domova, přesto jsem si připadal na chvíli doma

poutnická ubytovna v St. Domingo de la Calzada
poutnická ubytovna v St. Domingo de la Calzada

Jak jsme se na ubytovně trochu rozkoukali, nastal čas navštívit katedrálu, dokud ji na noc nezavřou. Když jsme k ní však dorazili a chystal jsem se vstoupit, zastoupil mi cestu divný chlap (nezapadal mi do prostředí kostela, ať už jako farník nebo kostelník). Zvláštní, zavíračka je až tak za půl hodiny, napadlo mě, a zahlédl jsem uvnitř lidi. Přesto, setkali jsme se s odmítnutím a asi by nepomohly ani sebevroucnější prosby ve španělstině. Jen jsme se bezmocně dívali. Nakonec jsme si budovu katedrály alespoň obešli a prohlédli. Úmysl se svíčkou tak byl odsunut na jinou příležitost. Chvíli jsme se procházeli (siestovali) po městě a cestou na ubytovnu, kdy jsme si dokoupili zeleninu, hroznové víno, sýr a dali si do nosu kopečkovou zmrzlinu, zamávala nám jedna láhev vína Velitera. No, dívala se na nás z regálu jednoho krámku tak uhrančivě, že jsme si ji také koupili. Víno tu klasicky stálo euro a půl. V kuchyni na ubytovně jsme si rozdělili úlohy. Někdo krájel, jiný hlídal těstoviny ve vroucí vodě a já měl velice důležitou úlohu – sedět a dohlížet na to, aby si to Velitera nerozmyslela a neutekla. Připravili jsme si k večeři těstovinový salát se zeleninou. Zavonělo to celou místností, až se nás jeden z poutníků ptal, zda-li to je naše národní jídlo. Samozřejmě, že ne. Tohle je „Peregrinos especialidad Jane, Paul y Tom“ a jako takové se musí zapít něčím výjímečným. Durmiente Velitera se stala naší průvodkyní až do říše snů.

katedrála v St. Domingo de la Calzada
katedrála v St. Domingo de la Calzada
věž
věž
večerní siesta
večerní siesta
Sdílejte prosím, pokud se vám má tvorba líbí.
Share on Facebook
Facebook
0Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on LinkedIn
Linkedin