DO SANTIAGA DE COMPOSTELA

Cesta k Burgos (23. srpna 2012)

Chtěli jsme se probudit v 6:00. Popřípadě někdy v této době. Ale znáte tu situaci, kdy budík začne zvonit, upozorňuje na sebe ze všech sil, a přesto vy nerušeně sníte dál. Spíte jako zařezaní. Byli jsme utahaní a všichni jsme se začali budit až kolem sedmé hodiny. Vlastně za tím stál také budík, avšak v jiné podobě. Jakýsi pták křičel tak silně a jeho skřek připomínal zvuky nějakého prehistorického tvora. Nejdříve vzbudil Janču, ta se lekla a probudila Pavla. Jeho reakce byla spontánní: „Hustýýýýý.“ A opět usnul. Bylo však potřeba vstávat, abychom ušli další kus cesty. Snídaně! Zkompletovali jsme banány, čokoládu, čokoládové sušenky a jogurty, které zbyly a pustili jsme se do hostiny hodné králů. Bez energie by to nešlo. Když jsme dojedli, posbírali si věci a sbalili jsme se. Čekalo nás vystoupání do kopců, nad kterými byla cesta lemována vojenským prostorem. A tady si připisuji další silný zážitek. Jdete, mlha zahaluje některé kopce kolem nás, z levé strany se hrozivě tyčí plot z ostnatých drátů, cesta tvořená skalnatým povrchem na vás jakoby volal, abychom zpomalili. Míjeli jsme z mlhavého oparu vystupující ceduli s nápisem upozorňujícím na vojenské cvičiště a zákaz vstupu.


„Vstup zakázán. Vojenský prostor.“

A jak jsme ušli několik dalších kroků a kousek od nás stál obrovský kříž.


kříž před ostnatými dráty


Byl to silný prožitek

Kousek od něj byla na zemi vyskládána z mnoha malých i velkých kamenů spirála přání. Světlé oblázky a ohlazené kameny skutečně působily jako shluky hvězd, hvězdného prachu a nejrůznějších oběžnic. Znáte ten pocit, když se na chviličku zastaví čas? Z jedné strany od nás oddělené plotem jsem cítil smrt, válku, na naší straně pouť životem, hledání, hodnoty, za což myslím například pocity, myšlenky, odvahu, soucit, pokoru, sílu jednotlivce, ale i coby skupiny. A celé to mělo ještě jednu analogii. V těchto kopcích byli brutálně potlačení odpůrci Frankova režimu.
Do této chvíle jsme nemluvili, až nyní jsem se s Janou dal do řeči a podělil o dojmy. Pavlovi se to nezdálo, nesouhlasil s naším dumáním a zvláště prožíváním k tomuto místu. Měl jiný pohled. Proč ne. Ostatně, je to právě o svobodě názorů. Na chvíli jsme se museli zastavit.


Jde se dál

Po chvíli jsme pokračovali dál a došli do malé vesničky, kde jsem se zastavil u jedné domovní zdi, ke které byly připevněné řetězy. Tímto způsobem byli z každé strany přivázaní dva hafani. Jeden menší, druhý větší, asi oříšci. Sklesle a unaveně polehávali se skloněnými hlavami. Moc šancí ke schování se do stínu tam nebylo. Nedalo mi to a přišel jsem k nim. Jak mě uviděli, probrali se a začali dovádět jako mladí. Sedl jsem si mezi ně a začal je hladit. Kvůli řetězům se nemohli k sobě přiblížit. Najednou jsem je oba držel a měl pocit, jakoby bychom si hráli v jednom chumlu. Měli hroznou žízeň, čili k jednomu jsem položil svůj plecháček na čaj a pro druhého jsem seřízl pet láhev a nalil jsem jim vodu. S vervou začali pít. Kdo ví, po jak dlouhé době. A majitelé nikde. Kdyby byla možnost, odvedl bych je do takové rodiny, kde by se o ně starali mnohem lépe a brali je za členy. Jenomže nemohl jsem. Museli jsme jít dál.


Řetěz není překážkou

Došli jsme k malé hospůdce (alespoň se tak budova jevila) a před ní seděli dva mladí chlapi, ze kterých se vyklubali Češi. Pocházeli z Ostravy a rozhodli se jít kam je nohy povedou. Tak vida, přeci jsme cestou narazili na našince. Vyměnili jsme si tipy a popřáli šťastnou pouť.


Heleďme, další Češi

Než jsme opustili vesnici, chtěli jsme nabrat vodu z pitné fontánky. Ta však nebyla uzpůsobená pro doplnění do lahví, a tak jsme odešli s nepořízenou.


Fontánka na heslo

Navíc zdravotní problémy daly opět o sobě znát. Pavlovi se začalo dělat nevolno a cítili se sláb. Zastavili jsme se a odebral jsem mu stan a připevnil ke své krosně. Jsem silnější než Superman, dodal jsem z legrace. Chvíli další chůze to šlo, jenomže jsem nepočítal se svými zády. Začaly protestovat a já poznal po Pyrenejích svůj druhý okamžik pravdy. Bolest mi vystřelovala do celých zad, horní část krční páteře jsem začal mít paralyzovanou a pro mě začínalo jít do tuhého. Naštěstí jsme začaly sestupovat z kopců a v dáli jsme viděli siuletu města Burgos. Byli jsme relativně blízko. To vydržím. Jakoby se do žil vlila nová šťáva a ani jsme se nenadáli a stanuly jsme na předměstí. Před námi vyrostla industriální část města, přes kterou jsme se chtěli vydat. Potkali jsme však další cestovatele, kteří nám poradili jít oklikou přes řeku Pico.


Přechod přes řeku Pico

Za ní jsme procházeli dlouhým parkem a v hlavách zapnuli senzor „najdi nejbližší supermarcado“. A moje záda protestovala dál. Unavení jsme došli do centra města, kde nás uvítal čtyřnohý poutník.


A jsme v Burgos


Burgos


Vítající poutník

S Janou jsem se zastavil nakoupit v malém obchodě, zatímco Pavel hlídal bagáž, a poté jsme si už potřebovali odpočinout. Nebyla by to naše smečka, kdybychom neuvítali travnatý plácek. Na chvíli jsme si sedli. Pavlovi bylo stále nevolno, ale odpočinek zabíral. Obdobně na má záda. Lebedila si. Teď už jen najít místo k přenocování. Nemuseli jsme hledat dlouho. Kousek od katedrály se nacházela poutnická ubytovna. Ubytovali jsme se tedy v albergue za 5 EUR a Pavla jsme zanechali na pokoji, aby se vyspal. Zatímco spal, my se vypravili do historického centra a obdivovali umě vystavené architektonické skvosty města. Procházeli jsme se uličkami nadýchanými historií a kolem se linula melodie coby to správné koření.


Burgos


Burgos


Burgos


Burgos

Zastavili jsme se prohlédnout katedrálu a dokoupil pár věcí k večeři a vrátili se na ubytovnu. Pavel ještě spal, tak jsme zatím připravovali večeři tvořenou pizzou a dalšími dobrotami. Nebyli jsme sami, potkali jsme staré dobré známé poutníky včetně třech češek. Už zbývalo jen vzbudit Pavla a pustit se do večeře. Spánkem nabyl sil a cítil se čilý natolik, že se přidal na malou večerní procházku městem. A že to stálo za to. Jakmile jsme prošli uličkou na hlavní třídu, potom k náměstí, žasli jsme. bylo něco po půl desáté večer, všude panovala pohoda, děti pobíhaly okolo, hrály si. Mladí lidé se bavili, stejně tak jejich prarodiče. Někdo si četl noviny, jiní diskutovali, popíjeli víno, kávu, o kus dál někdo hrál na kytaru doprovázen hlasem nádherné zpěvačky. Ta pestrost generací a především klid všude panující.
Dnešní večer jsme uzavírali malou lahví vína, než jsme se vydali zpět na ubytovnu a ihned usnuli.

Sdílejte prosím, pokud se vám má tvorba líbí.
Share on Facebook
Facebook
0Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on LinkedIn
Linkedin