DO SANTIAGA DE COMPOSTELA

Na cestě sám (31. srpna 2012)

Když jsme si brzy ráno připravovali snídani, připojili se k nám holčiny z Brna, co jsme v minulých dnech potkávali. Povídali jsme si a zjistil jsem, že jedna z nich je LARPařka a bude zřejmě napojená na lidi, která znám z některých fantasy akcí. V rozhovoru bychom pokračovali dále, kdyby k nám nepřišla jeptiška naznačující, abychom se rychle sbalili a odešli. Sbalení věcí proběhlo natotata, s holkami jsme rozloučili a už nás čekalo jediné. Rozloučit se mezi sebou. Rozdělit smečku.
Procházeli jsme uličkami, až jsem se zastavil a Janě a Pavlovi popřál šťastnou cestu a dobrý vítr v plachtách. Nemám rád loučení. O to více s blízkými, kamarády. Chtěl jsem rychle objat Janu a v přátelském stylu podat ruku Pavlovi. Ale nakonec mě oba jen tak nepustili. Nevnímal jsem čas. A potom, už jsem šel sám. Oni na opačnou stranu navazující ulice, já svou cestou.
Do dnešního dne, nepočítám-li zacházky a bloudění, se smečkou jsem ušel pěšky cca 460 km.
Janča mi ponechala mapu Leonu a díky ní jsem nalezl snadno poštu. Z předchozího dne jsem měl koupené pohledy. Jeden následně putoval za mým kamarádem Zdeňkem a druhý strejdovi Krištofovi do Lipska.
Nyní přišel čas na vyhledání nádraží a zjištění spoje do Santiaga. Na internetu jsem sice nalezl nějaké informace, avšak znáte to. Skutečnost může být jiná.
Procházel jsem přes půl hodiny ulicemi, až mě jedna zavedla k nádraží. Už při prvním pohledu bylo jasné, že je v rekonstrukci. Nástupiště bylo obehnané sítěmi a ploty. O malý kus dál stáli autobusy. Odchytl jsem si místního a poprosil o radu při hledání informační tabule s odjezdy. Zeptal se mě, kam že jedu. Santiago. Usmál se a pravil, že odtud odjíždí spoje (a k tomu pouze náhradní autobusová doprava) jen směrem na Bilbao. V případě Santiaga musím jiným směrem. K řece a pak kousek podél, až mě to zavede do nádražní haly. Poděkoval jsem mu a vydal se jihozápadním směrem. A samozřejmě klasická situace u Tomáše. Na chvíli jsem bloudil, avšak bylo teprve dopoledne, spousta času. Nakonec mě v zorném poli uvítala budova, která nemohla být ničím jiným, než nádražím. No, poněkud podivným, řeknu vám. Bylo to totiž nádraží duchů. Vstoupil jsem do haly a nikde nikdo. Jakoby to tu všichni opustili právě před mála okamžiky. Chodil jsem halou sem a tam, zkoušel nalézt informace, ale bez úspěchu. Příjezdové i odjezdové tabule byly prázdné.

V jednu chvíli kolem prosklené zdi přeci jen někdo procházel. Paní na mě posunky naznačovala, abych šel s ní. Vyšel jsem tedy za ní a za chviličku mě dovedla ulicí k jiné nádražní budově. Tentokrát k již funkčnímu nádraží.

U přepážky jsem si koupil lístek do Santiaga a zjistil, že další vlak pojede až za víc jak 3 hodiny. Chtěl jsem si ještě projít město, tak jsem se vracel a cestou si koupil něco k snědku. V parku u řeky jsem si sedl do trávy, nedaleko mě stála ze dřeva vyřezávaná zvířata.

Kolem procházeli lidé, jedna maminka vezla v kočárku miminko a její druhá ratolest se rozběhla s výskotem k veliké želvě.

Pokročil čas a já se musel zvednout. Na nádraží (tom správném) na mě už čekal vlak. Teď najít správný vagón. Na lístku jsem měl několik iniciálů tvořených písmeny a čísly. Poradili mi dva cestující.

Přemýšlel jsem, zda-li si smím vzít krosnu na palubu. Nikdo mě však nezastavil či nějak neupozornil, čili sednul jsem si na své sedadlo a krosnu vtěsnal pod malý stolek u okna.
Vyjeli jsme. Za okny probíhala krajina a chvílemi jsem už mohl spatřit kopce, jezera a sem tam tunely, které působily, jakoby tam byly odjakživa. Nádherné scenérie.

Po chvíli se vagónem ozýval nepříjemný zvuk rozbité klimatizace, kterou opravil s námi cestující opravář. Seděl vedle mě a sedačku dále povídavý policista. Během opravy se dali do řeči.
Do Santiaga de Compostela jsme přijížděli večer ve čtvrt na devět. Vyšel jsem z nádraží, vyfotil si mapu města a začal jsem stoupat do centra.

Bloudění mám zřejmě v krvi, a tak mi nakonec pomohli tři „andělé“. První dva byli místní chlápci, když mi darovali mapu s doplněnými popisky a doporučenými zastávkami pro poutníky. A třetím student, který mě dovedl k poutnické ubytovně. Ta byla schovaná na kopci za městem. Ještě jsem to v té tmě netušil, ale následujícího rána na mě čeká nádherný výhled.
V albergue jsem se zapsal za 12 EUR na noc u hezké slečny. Na společném pokoji pro cca 20 poutníků uložil k posteli krosnu, dal jsem si rychlou sprchu a utahaný rychle usnul. Má loď plula říší snů.

Sdílejte prosím, pokud se vám má tvorba líbí.
Share on Facebook
Facebook
0Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on LinkedIn
Linkedin